Od loňského podzimu připravovaná společná dovolená na Venturkách v Alpách se konečně dostala do finále a my mohli natěšeni vyrazit.
Během příprav omluvilo svoji neúčast několik posádek, doladil se datum společného výjezdu z Česka. Nakonec se nás sjelo ke startu do
Českých Žlebů dvanáct na sedmi motorkách v sestavě : Milan s Pavlínou, Ota s Dášou, Mirlos s Evíkem, Jarda s Majkou, Martin s Monikou,
Pitrís a Petrskůtr. Naštěstí čtyři, z původně plánovaných osmi Venturek početně převyšovaly další tři stroje - 1x Godwing a 2x BMW
1200 LT, což nás udrželo v dobré náladě. Podvečerní obloha nad Šumavou v Českých Žlebech dávala tušit cosi mokrého. Mohli jsme
společně vzývat boha slunce Virakoču jak jsme chtěli, ale tentokrát meteorologům vyšla ta deštivá předpověď pro další dny na 100%.
Pondělní ráno jsme se probudili do vlhka a po snídani opouštěli České Žleby v nepromokách směrem na Passau a Salzburg. Bylo jasné,
že vypustíme z plánu cesty pěkná místa v Bavorských Alpách a pojedeme nejkratší cestou na rakouskou základnu v Sankt Johann im Pongau.
Přestože celou cestu mrholilo s deštěm, jeli jsme poměrně svižně a bez problémů dorazili po 246 kilometrech k cíli. Vedoucí Gasthofu
Hirschenwirt byl veselej, že přijely prachy, my dali po pivu, vínu a kávě a šli se ubytovat do vedlejšího domu s pokoji. Zabrali jsme celé
horní patro, vybalili drinky z vlastních zdrojů a při cucání přemýšleli nad změnou plánu výjezdů kvůli tomu blbému dešti. Nakonec
zvítězil na příští den Hallstatt, kde se dá alespoň zalézt do díry a nemoknout. Těch 85 km do Hallstattu pršelo, chvílemi i lilo, ale
nás to nezastavilo. Nastrkali jsme tam motorky na parkplatz pod zubačkou na Salzberg a vyrazili do nejstarších solnejch dolů na
světě.
Bylo důležité se napřed převléci do barevných mundúrů, abychom všichni vypadali jak blázni na útěku, a teprve pak se vnořit do nitra skal. Expozice byla hódně moc dobře a zajímavě udělaná. Na skluzech z patra do patra byl s rychlostí 34,1km/h nejlepší Pitris. Když nás nakonec vláček po vzrušující jízdě úzkou štolou vyplivl ven z hory, stále pršelo a my se zas mokří došourali k motorkám. Na zpáteční cestě do Sankt Johann déšť ustával a na obloze se na několik vteřin objevilo něco jako hodně špinavá lucerna. Asi slunce. Na barák jsme přijeli s veselou náladou už za sucha a vírou v lepší následující den. Na pokoji u Majky a Jardy to vypadalo jako v chráněné dílně. Holky začaly vyrábět různé ozdůbky na připravovanou svatbu a chlapi si popili, no všichni si radostně popili.
Středeční ráno bylo zase uplakané, ale po snídani se od západu začaly mraky protrhávat. Popojeli jsme do nedaleké soutěsky a pak se uvidí. Soutěska Liechtensteinklamm je jednou s nejdramatičtějších soutěsek v Alpách. Atmosféra tohoto přírodního divadla nelze popsat, to se musí zažít. Prostě úchvatné co dokáže voda ve skalách vytvořit. Počasí vypadalo nadějně, shodli jsme se tedy na vyjížďce přes Zell am See a Bischofshofen zpět na barák. Jenže u Mühlbachu byla sesuta silnice, takže se muselo po objížďce na Sankt Johann zkratkou. Tam jsme pojezdili po okolí, nakoupili nějaké zobání, víno, pivo a šli na večeři.
Čtvrtek nám předvedl nádherné počasí, kdy jsme museli na nedaleký, profláklý, ale stále velmi přitažlivý Grossglockner. Bezva poježdění po suchém asfaltu, brzdy " hořely", sníh kolem tomu dával šťávu, na Hochtoru +2,6°C, skvělej zážitek. Petrskůtr si dal ještě sólo okruh pod Lienzem kolem italské hranice a když se přes " Grosáč " vracel v půl šestý, bylo tam už na nule, poletoval snížek a voda s tajícího sněhu na ceště namrzala. My dali ještě jedno velemalebné slepé údolí asi třicet kiláků jižně od Sankt Johann. Moc pěkné svezení na dobrým asfaltu.Tam na konci cesty, kde jsme se otáčeli v jednom statku na dvoře, nás mile překvapil pekař s dodávkou plnou dobrot. Nešlo odolat. Byl to vcelku bezvadnej horskej den i pak večer na baráku, kdy jsme zase svorni popíjeli na pokoji u Oty a Dáši.
Pátek nás poránu opět vítal deštěm a nálada byla všelijaká. Petrskůtr se rozhodl odjet zpět do vlasti a my ostatní zkusili vyjet do Bavor. U Salzburku bylo sucho a slunečno. Jen jsme se však přehoupli přes kopec z Halleinu do Berchtesgadenu, začalo řádně pršet. Zajeli jsme k pumpě do Königssee a čekali až to přejde. Poté následoval přesun na parkplatz a že zajdem k jezeru. Martin pronesl, že bychom se mohli projet lodí po jezeře, být tak pod střechou a přečkat přeháňky. Na břehu zůstal Milan a Majka s Jardou, že počkají až se vrátíme. Sotva loď vyplula po jezeře, přestalo pršet a vylezlo slunko. Vrátili jsme se až po dvou hodinách hezké projížďky po jezeře. Majka s Jardou nevydrželi čekat a odjeli kamsi přes Ramsau. Konečně se nás Milan dočkal a my vyrazili na nejhezčí bavorskou alpskou silnici - placenou Rossfeld Panoramastrasse. Nahoře však na nás padl mrak a nebylo nic vidět, jen trochu z rampy nad Gollingem. Zašli jsme do hospody na polivku, cvakli pár snímků a vraceli se zpět na barák. Dole pod kopcem už byl zase suchej asfalt a sluníčko.
V sobotu, v den odjezdu bylo krásně slunečno, po snídani jsme se rozloučili a rozjeli ke svým domovům různými směry. My s Evíkem jsme dali ještě jednou Bavorské Alpy, poflakovali se tam do tří odpoledne, za čež jsme byli potrestáni vytrvalým deštěm na zpátečních 150 kilometrech do Passau. Nicméně s odstupem času vzpomínáme na celou akci s úsměvem a hodnotíme ji jako zdařilou.
Mějte se fajn, Mirlos
